Revolučním vojákem

Autor: Alois Sečkár
Kategorie: Paměti
Publikováno: 2013-03-17 11:02:25

Vzpomínky Aloise Papírníka a autentická výpověď jeho otce o událostech Pražského povstání

Probírám se tu soubory pamětí, které zvládl můj děda, JUDr. Alois Papírník, vytvořit a zapsat, aby se mohly i budoucí generace poučit, "jak to tehdy bylo". Popravdě jsem donedávna vlastně ani netušil, že něco takového existuje, natož v takovém rozsahu, jsou to skutečně desítky stránek, které člověk čte kolikrát s otevřenou pusou. Děda totiž měl zjevně dar vypravovat. Bohužel si sám pamatuju jen málo, pokud vůbec něco, z toho, co nám vyprávěl kdysi osobě na nesčetných vycházkách, na které mě a bratra brával, když jsme byli malí.

Děda je už dlouho po smrti, zůstaly však jeho paměti, původně psané na starém psacím stroji, díky obětavosti jistých lidí jsou dnes z větší části převedeny i do podoby elektronické. Rozhodně bych nechtěl tyto stránky proměnit v postupné přebírání a zveřejňování jeho textů. Ovšem čas od času narazím na pasáže, které za to prostě stojí. Věřím, že by děda sám nebyl proti, abych jeho texty podobným způsobem používal. Pokud se na mě tam odněkud dívá, doufám, že se nezlobí. Já si myslím, že by bylo škoda nepodělit se, když nám dnes moderní doba dává možnosti, jaké si asi děda představit nedokázal. Ani mě by to ostatně ještě pár let zpátky ani nenapadlo. Bylo by úžasné mít ho tu, aby se na stránkách Staré Krče podílel svými jedinečnými vzpomínkami osobně. S životem se však vyjednávat nedá, a proto se musíme spokojit s jeho literárním odkazem.

Abychom se dostali k samotnému dnešnímu článku. Je to kapitolu vybranou z díla „Takový byl táta“, které děda napsal už kdysi dávno, krátce poté co náhle a předčasně (v 57 letech) zemřel po krátké a těžké nemoci jeho otec, taktéž Alois Papírník. Děda se tehdy rozhodl „napsat monografii o ‘obyčejném’ člověku“. V úvodu se ptá: „Avšak, cožpak byl táta z těch, kdož zapadnou beze stopy? Což opravdu zemřel Hus, Žižka, Komenský? Vždyť jsou to živé postavy pro své dílo.“ A o svém otci dále říká: „Nebyl vědcem, ani dobyvatelem, ba nebyl dokonce ani tzv. úspěšným mužem - byl jen dobrým člověkem!“

Mohlo by se zdát, že citace z biografie „obyčejného člověka“ mohou být sice svým způsobem zajímavé a pro potomky mít značnou citovou hodnotu, avšak z pohledu historie městské části Praha-Krč musí být nutně nevýznamné. To se však vzápětí ukáže býti nepravdou, protože když nic jiného, tak právě vybraná kapitola, popisující účast Aloise Papírníka staršího na pohnutých událostech revolučních dní počátku května 1945, odkrývá fascinující a veřejnosti neznámý příběh jednoho obyčejného člověka v neobyčejné době. Tisíce a tisíce podobných příběhů už byly zapomenuty, nebo dříve či později zapomenuty budou. Tento se nyní dostává do spárů internetu, kde si ho tato kolektivní paměť moderního lidstva bude pamatovat možná navěky.

Uváděl jsem zde literární a vypravěčský talent mého dědy. V následujícím textu však prostor dostává také jeho tatínek. A to přímo tak, že jeho úředně potvrzená protokolární výpověď tvoří vlastně většinu obsahu. Děda pouze krátce uvádí a shrnuje otcovy vzpomínky. Pokud můžeme věřit slovům tohoto „obyčejného“ a dobrého člověka, a já pevně věřím, že můžeme, neboť právě na jejich základě se stal Alois Papírník starší nositelem Československého válečného kříže, staly se v Krči v prvních dnech Pražského Povstání vskutku veliké věci. Nechť si každý čtenář udělá obrázek o tom, jak toto vyprávění zapadá do celkového kontextu dějin a co všechno se mohlo nebo nemohlo stát, kdyby se události těch dní vyvinuly jinak. Historie sice kdyby nezná, ale pro jednou si ten luxus dovolme.

Promiňte mi prosím tento poněkud delší úvod k celé věci, teď už budou hovořit starší Aloisové.

- Alois Sečkár v březnu 2013

Revolučním vojákem

Jak se to vlastně všechno seběhlo? Zde mám po ruce dokument nad míru cenný a autentický, je to otcovo vlastní vylíčení své revoluční činnosti, datované 1.června 1945 a úředně odsouhlasené a podepsané. Ocituji tento doklad bez komentáře, neboť význam pozorný čtenář jistě pochopí. Nuže drahý, zesnulý tatínku, pověz nám jak to bylo. Pozor, prosím, to mluví nyní tatínek:

Alois Papírník starší v hasičské uniformě

"Na výzvu nadřízených úřadů podávám zprávu o událostech při pražském povstání v Krči krčském Pragovaru ze dne 6. a 8.května 1945. Uvádím pouze zhruba události, jichž jsem byl přímým účastníkem a prosím, aby toto vylíčení nebylo posuzováno jako vyzdvihování osobních zásluh, konstatuji pouze fakta, která mohou být uvedenými osobami ověřena.

Již měsíc před pražským povstáním byl jsem požádán bratry z podzemního hnutí Havlíčkem a nynějším předsedou Národního výboru v Krči Kozlerem o spolupráci a o přípravných pracích požární pobočky krčské.

Dle ujednání měli hasiči strhnout dřevěný železniční most, odporážet topoly na křižovatce u nádraží, zabezpečit Pragovar a podobné práce, jež budou nutné k zabezpečení Prahy. Znaje povahu a mentalitu členstva krčské pobočky hasičského sboru zaručil jsem se, že všechny svěřené a nutné úkoly pro osvobození Prahy budou vykonány.

Zjevných příprav nebylo možno přirozeně konat, protože vedoucím stanice byl ruský běženec Kosťa Lichopekin, velký germanofil a velký obdivovatel nacistického zřízení.

V očekávání blížících se rozhodných událostí nadešel konečně signál k povstání strhováním německých nápisů, jež přešlo k otevřenému povstání. Dne 5.května, před voláním pražského Rozhlasu o pomoc, ušili jsme časně ráno vlajky československou a sovětskou pro požární stanici.

V poledne, po volání čs.rozhlasu o pomoc, dala se ihned požární pobočka v Krči do revolučních služeb. Z vozů na stanici udělány závory přes silnici a odzbrojováni Němci, jedoucí z Prahy směrem na Benešov. Než zavěsil jsem vlajky na cvičnou věž (asi 25 m vysoká), odzbrojili kolegové holýma rukama šest vojínů, jednoho majora, jednoho nadporučíka letectva a pak další a další, též i civilní Němce a nakonec stanici s raněnými.

Jelikož nebylo možno raněným ve voze nijak pomoci a kteří byli při tom ohrožování veřejností, bylo rozhodnuto, dopraviti je do lazaretu Masarykových domovů v Krči".

Nemohu si odpustit poznámku: Kolik "hrdinů" přišlo tu o krásnou možnost udatně bezmocným Němcům zakroutit krkem, co? A nebylo jich málo! Než tatínek vypráví dál a my posloucháme:

"S vědomím vedoucího cvičitele Háši ujal jsem se vedení vozu. Při sjíždění z vrchu zvaného "Endršťák voláno na mne před vilou vrchního zdravot.rady Pazderníka a jeho paní, abych nejel dále, že s Pragovaru Němci střílí. Nedbal jsem toho, poněvadž jsem vše považoval za ženský strach a jel dále. Ale u Pragovaru byl by mne málem vyhodil ručním granátem do povětří V.Boček z Horní Krče, který, když viděl ujížděti německou ochrannou stanici (dle barvy), předpokládal, že to ujíždějí Němci a chtěl vše likvidovat ručním granátem. V poslední chvíli ale vzkřikl jsem na něho a on, poznav mne, volal mne dolů, abych dále nejel, že z Pragovaru Němci střílí. Do mne však v první chvíli nestříleli, poněvadž nevěděli, nejsem-li jeden z nich.

Když jsem však vylezl z vozu, střelili po mně a zasáhli mě do pravého boku (Streichschuss). Kule narazila na kost kyčelní a vyrvala kus masa, načež vylétla ven. (Dle sdělení p. Dr.Bulíře a německého lékaře v M.D. stačil jeden centimetr a byl z toho pohřeb.

Odebral jsem se do domu u Karla IV. a tam jsem ošetřoval raněnou starší ženu Marii Vítkovou, která utrpěla průstřel nohy. Sám jsem se nemohl obvazovat, až teprve když přijel vůz naší požární stanice v Krči, který pod ochranou Červeného kříže vozil raněné do Masarykových domovů. Ti vzali mne s sebou a v M.D. dostalo se mi první pomoci a injekce proti tetanu.

Na zpáteční cestě zastavil nás Josef Saidl s prosbou, abychom se ujali střeleného u nádraží, který prý tam volá o pomoc. I toho přes překážky jsme odvezli zpět do Masarykových domovů. Na zpáteční cestě jsme vzali s sebou německého lékaře, aby pomohl u Pragovaru německému personálu Červeného kříže, který tam byl poslán na příkaz šéflékaře. Nad Pragovarem nás barikádníci zastavili, abychom vzali do Prahy další raněné. Naložili jsme Šimona Šupitu a V.Růžičku.

Mezitím tázal se mne major Fábera, zdali nejsou u nás nějací důstojníci, že jich nutně potřebuje k vyjednávání s SS-manny, kteří s ním, ježto je v civilu, nechtěli jednat. Slíbil jsem, že je opatřím. U pobočky jsem vyskočil a našel jsem na naší stanici poručíka vládního vojska a lékaře nadporučíka MUDr. Raymanna, kteří, byvše mnou vyrozuměni, ihned se dali pro vyjednávání k dispozici.

Kolega Zálužanský připravil svůj osobní vůz a odvezl nás s mezitím zhotovenou bílou vlajkou k majoru Fáberovi, který nás informoval a žádal o spolupráci, ježto předání Pragovaru do našich rukou by značně celou revoluční akci Prahy posílilo.

Pak jsme se odebrali, rozšířeni o dva členy (t.j. magistrátní okresní Müller a německý lékař) k rozhraní, kde máváním bílou vlajkou dával jsem střílejícím Němcům znamení k zastavení palby. Jedna z německých sester Červeného kříže utíkala k střelci a žádala jej o vyslání důstojníka. Za dvě až tři minuty přišel asi dvaadvacetiletý důstojník s pozdravem "Heil Hitler" a tázal se, jaké máme přání.

Při seznání příčiny ihned prohlásil, že nás uvede k veliteli SS-majorovi. Při vstupu do hlavní brány jsme slyšeli poznámky "tschechische Luze nieder mit" a podobné lichotky. V zápětí - nevím zda na příkaz či jak - postavili se za nás tři muži s rychlopalnými automatickými pistolemi, kteří nás doprovázeli až do pokoje důstojníků v I.poschodí zámečku, kde se nyní nachází místnost velitele Čs.R.G. majora Fábery. Celou cestu řvali na nás a spílali nám, takže jsme očekávali každou chvíli, kdy nás skolí, až na rozkaz provázejícího nás důstojníka, který poukázal na bílou vlajku, ustali.

V místnosti důstojníků se právě odbýval "předsmrtný" banket. Stoly plné jídla, vína a likérů. Nacházelo se tam asi pět důstojníků SS se ženami v náladě - mezi nimi i mně z Pragovaru známý (byl jsem tam služebně kasárnován u P.O.) Obersturmbannführer Edelhof. Po služebním hlášení našeho vedoucího se jakž takž vzpamatovali a po představení žádali o chvíli strpení, že se poradí.

Major vedoucí, druhý major a mně známý Edelhof, jenž mi hned při představení řekl "s,Löschmeister, Sie auch?" Odpověděl jsem: "Ja, Herr Obersturmbannführer, das ist meine Pflicht". Pohleděl na mne a řekl: "Bravo!" načež jsme usedli a začalo jednání. Major dal rozkaz palbu zastavit, což bylo okamžitě provedeno.

Sjednáno, že SS-mani opustí Pragovar do 18.hodiny , předají jej policejní stráži o síle 155 až 20 mužů, když jim bude dovolen odjezd asu 40 mužů s poboční zbraní; pistolí a ručním granátem. Pokud na to nepřistoupíme, že jim pak bude vše lhostejno, protože nebojují proti vojsku a že skladiště, ve kterém jest za dvacet milionů zlatých marek zboží, vyhodí to do povětří nebo zapálí. Dále žádali od nás doprovod jedním otevřeným vozem, aby po nich nebylo z naší strany stříleno. Při dotaz, kam chtějí jeti, řekl major: "Ganz egal".

Do Prahy jsme je nechtěli pustit, nabídli jsme jim tedy směr Benešov, což přijali a žádala doprovod asi 20 km od Krče. Nabídl jsem jim požární vůz, který označíme Červeným křížem a že s nimi pojedu s bílou vlajkou, s čímž souhlasili.

Vtom začala střelba na Pragovar od lékárny, kde asi nevěděli, že dole jednáme o kapitulaci. Střelba byla v zápětí opětovaná Němci. Jaké byly naše pocity, když na nás začal řvát: "No, schauen Sie, was macht die tschechische Luze! Na, sagen sie jetzt"!

Náš poručík mu ostře odpověděl, ale on zas se ho otázal, jakou má šarži. A když tento odpověděl, že je poručík, pravil: "No a jsem major a když na to přijde, musí k vyjednávání šarže jako já nebo vyšší". Ke mně pak, jelikož jsem byl "Fahnenträger" jak mi řekl - otočil se a hnal mne k oknům po budově v doprovodu dvou s pistolemi, abych se postupně ukazoval v oknech, mával praporem a volal "zastavit palbu". Jaký to byl pocit, když kulky hvízdaly do oken, můžete si představit.

Plížil jsem se opatrně k oknům snaže se vystrčit nejdříve vlajku, ale na řvaní "auf, auf" musel jsem se vztyčit. Tak tomu bylo v celém 1.patře a na půdě u vikýřů. Po zastavení palby se věc urovnala a jednání jsme opouštěli. Venku teprve jsme si všichni oddechli. Mít na sebe namířené pistole a být v jejich moci nebylo, jak později události jinde dosvědčily - nic příjemného.

Po sdělení podmínek kapitulace majorovi Fáberovi nařídil mi tento, abych ihned odejel do Braníka s hlášením o vyslání policejní čety k převzetí a zabezpečení Pragovaru. Já a kolega Zálužanský jako řidič odjeli jsme na bránické komisařství. Při hledání vedoucího důstojníka bylo nám řečeno, že se nachází ve vedlejší místnosti. Dotazem ukázán nám major, jehož jméno neznám a na můj dotaz, zda on je vedoucím, přisvědčil. Učinil jsem mu pak toto služební hlášení: "Pane majore, z příkazu majora Fábery z Krče žádám o vyslání čety policistů v síle asi 30 mužů k převzetí a zabezpečení Pragovaru, ježto podmínky SS opustí a předají Pragovar do 18. hodin".

Vedle však stojící nadporučík (jízdy, tak se aspoň domnívám), jaksi podotkl: "To je nám známo!" Odvětil jsem, že nemůže znáti podmínky, kterým jsem byl svědkem asi před osmi až deseti minutami, že jedeme po hasičsku a ať nám cesta z Krče trvala 3 minuty od hlášení se u majora Fábery. Pan nadporučík si asi myslel své a hlásil: "Pane majore, hlásím odjezd do Krče", aniž vyčkal příkazů svého nadřízeného a odešel.

Upozornil jsem pana majora na následky, jaké mohou vzniknout, nebude-li vše předáno podle ujednání. Jelikož neměl pro nás dalších rozkazů spokojiv se snad s četou, která odjela aniž byla informována, odešel jsem. Venku se mi rozčílením a bolestí v boku udělalo nevolno a kolega Zálužanský vzal mne do bytu (bydlí v Bráníku), kde jsem se po hodině až hodině a půl zotavil tak, že jsme mohli jeti zpět. Chtěl jsem, aby mě zavezl domů, ale jelikož byla v cestě barikáda, šel jsem pěšky, zatím co on jel na požární stanici.

Co se dělo v Krči Pragovaru nevím. Druhý den t.j. v neděli ráno šel jsem v 5.00 hodin na naší požární stanici, přelézaje barikády až ke konečné stanici č.13, kde trhali dlažbu a stavěli další barikády. Tázal jsem se, zda cesta k nám je volná, odvětili, že ano. Již však u biografu jsem byl odstřelován z měšťanské školy, dal jsem se tedy podle vil k policejnímu revíru 55. Cestou, nevím odkud, bylo po mně z vily opět stříleno. Na policejní stanici přítomný poručík Svoboda konal službu v civilu. Tázal jsem se ho, zdali je možno dostat se k našim; odpověděl mi, že dle sdělení je naše pobočka od noci obsazena Němci, kteří tam zřídili štáb a naši prý museli do 90 minut opustit stanici. Šel bych prý si pro smrt nebo zajetí. Zůstal jsem tedy s ním až do dvanácti hodin a sháněli jsme informace o bojích, jakož i o synovi, o kterém jsem nevěděl. Ten zatím zabráním Janečkovy zbrojovky dostal se různými cestami na pobočku, kde se chtěl se mnou sejít. Zůstal tam přes noc a teprve v neděli ráno bylo mu dovoleno odejíti. Setkali jsme se doma.

Únavou jsem usnul tak jak jsem byl, na pohovce. V zápětí přišli pouze k nám dva SS-mani a dotazovali se, kdo jsem a mám-li zbraně. Po sdělení, že jsem hasič, odešli, ale nesměl jsem se vzdálit.

Pak začaly ony nekonečné hodiny beze zpráv, bez rádia, bez světla. Stříleli do oken, běsnili a když jsme si chtěli vzíti na starost evakuované z Pankráce a Horní Krče, nebylo mi dovoleno.

Když se mi podařilo 8.května se dostat k lékaři, aby mi vyčistili bolestivou část a hnis, byl bych býval zastřelen, kdyby byli věděli, že jsem chtěl ošetření pro sebe. Oklamal jsem je a řekl jsem, že je to pro mou ženu. Ve středu ráno pak asi v půl šesté dostal jsem se do Pragovaru a týž den jsem konal službu na krčském nádraží.

Pak se svolením svého úřadu jsem byl jako člen Národního výboru v Krči od služby v požární odbočce osvobozen, až do skončení prací místního Národního výboru v Krči". ----------

Potud táta.

Chci dodržet své předsevzetí a nekomentovat ty události, které přece hovoří řečí až příliš jasnou. Podotknu jenom, že to vše vykonal muž s bolestivým zraněním a ve starostech o můj osud, o němž nic nevěděl a jen se domýšlel. Samozřejmě, že ze svého zranění žádnou rentu či bolestné nevytloukal.

Je nasnadě, že kdyby bránická policie vyhověla otcovu požadavku, vyvíjela by se bojová situace podstatně jinak. SS by byli bývali odtáhli a revolučním bojovníkům by byl otevřen takřka nevyčerpatelný arzenál nejrůznějších zbraní, jak tam byl po revoluci ostatně nalezen. To znamenalo vyzbrojit kolik set lidí a hájit jižní část Prahy na linii železnice Braník - Michle. Krč by to byla patrně odnesla, ale dál by se nedostali. Ve skutečnosti hnal se pan poručík se svými jízdními policajty na Pragovar šturmem, mávaje šavličkou, patrně jak byl zvyklý rozhánět za první republiky demonstranty, neboť co by poslouchal "hloupého" hasiče. Samozřejmě, že byli krvavě odraženi když potom se pokoušeli přece jen použít otcova plánu, odmítli je SS s poukazem na tlupy maršála Schörnera, které se blížili od Benešova ku Praze. Dříve totiž o tom nevěděli a hleděli zachránit kůži; nyní už toho nebylo třeba.

Čtenář snad myslí, že povedený poručík a bránický major byli potom postaveni před válečný soud a zastřeleni buď pro vyloženou zradu na pražském povstání nebo pro hrubou nedbalost, jež stála zkázu Pankráce a stovek lidí? Ale kdež! "Vyšší zájmy" rozhodly jinak. Dokonce jsme se dočetli v novinách, jak udatná branická policie ujela před Němci na druhou stranu Vltavy i s koňmi. To je, co?

Nicméně nerozhodovaly jenom čachry a byli ještě lidé, a to na vysokých místech, kteří ocenili otcovo hrdinství i strategický plán i když tento, nebyl bohužel použit nikoliv jeho vinou.

Československý válečný kříž 1939

Tak se stalo, že otec dostal postupně tato vysoká vyznamenání:

1. Pochvalné uznání IV. stupně ze dne 25.května 1945, udělené Vojenským velitelstvím Velké Prahy "Bartoš", podepsán generál Kutlvašr.

2. Československý válečný kříž 1939 ze dne 5.května 1946, udělený presidentem republiky Československé republiky podepsán generál Svoboda.

3. Osvědčení ministerstva národní obrany ze dne 19.května 1948, že je otec účastníkem národního boje za osvobození podle § 8 zákona č.255/1946 Sb.

4. Pamětní odznak druhého národního odboje ze dne 9. května 1951, udělený ministrem vnitra, podepsán min.Nosek. Byl otci odevzdán primátorem Vackem dne 12.května 1952.

Nic by nebylo otcovu duchu tak cizí, jako snad nějaké vynášení těmito oficiálně uznávanými zásluhami. Tato vyznamenání ležela celou dobu v šuplíku a pamatuji se, že jen na některých šatech nosíval otec úzkou stužku válečného kříže. Jednal prostě tak, jak by jednal nebo jak by měl jednat každý Čech ve stejné situaci, bez rozdílu svého politického přesvědčení.

Našli se ovšem lidé, kteří, když ze sebe oprášili mour, o nějž se umazali, jak byli zalezlí celou revoluci ve sklepě, se po straně ptali, jakou protekcí to otec dostal a co vlastně dělal, zvláště když po roce 1948 nebyl ani nikde politicky organizován. Pádnou odpovědí jsou doklady 3 a 4, předané otci již lidově demokratickým režimem.


S článkem není spojena žádná galerie obrázků.


Komentáře


TOPlist