Stará Krč - Články: : Obyčejný příběh

Obyčejný příběh

Autor: Alois Sečkár
Kategorie: Paměti
Publikováno: 2018-07-14 16:22:28

Vzpomínky Aloise Papírníka a jeho autentická výpověď o tom, jak prožil Pražské povstání

V roce 2014 jsem zveřejnil zapsané svědectví mého pradědy Aloise Papírníka, kterak se role v Pražském povstání zhostil se ctí on. Dnes přidávám příběh jeho syna a tedy mého dědečka, rovněž Aloise Papírníka, jehož prožití památných květnových dní je dle jeho vlastních slov „zcela nehrdinské, i když myslím, že nikoliv zbabělé“. Dle mého je předně velmi zajímavé a hodné toho, aby bylo vytaženo z jeho strojem psaných pamětí na světlo internetového světa.

- Alois Sečkár v červenci 2018

Obyčejný příběh

Toho času devatenáctiletý Papírník junior se 5. května 1945 po poledni vracel ze směny v Holešovických mlýnech, kde byl nuceně nasazen, tramvají domů do Krče. Z reakcí spolucestujících a z výjevů za okny již věděl, že se něco děje. Tramvaj zastavila Na Paloučku blízko Nuselské radnice v Táborské a zde se děda potkal s prvním mrtvým.

„Byl to mladý esesák, hlídač z pankrácké věznice, v té době už dobyté revolucionáři, davem chycený a rozšlapaný, zvláště v obličeji; zda se sám zachraňoval útěkem či bláhově chtěl potlačit "méněcenné" Čechy, už se nedozvím.“

Veden přízemní, avšak pochopitelnou potřebou hladu, chtěl se pěšky dostat do svého krčského domova a posléze alespoň na hasičárnu, kde plánoval setkat se s otcem. Brzy ho však pohltil „pocit povinnosti“, a ač jak sám přiznává „bez valného nadšení“, pokusil se na Soudním náměstí na Pankráci nechat se naverbovat k dobrovolníkům odjíždějícím na pomoc rozhlasu. Nebylo mu ale souzeno stát se bojovníkem povstání. Neznámý organizátor byl však k jeho nabídce pomoci skeptický.

„Pohlédl na mou mladou tvář a bylo mu jasné, že jsem za Benešovy republiky ještě voják nebyl a pravil: "Byl jsi na vojně?" "Ne -" "A umíš vůbec střílet?" "Neumím, ale to mně tam snad vysvětlíte". Nevysvětlil, nevzal, auto odjelo beze mne.“

Děda tedy pokračoval dál směrem ke Krči a ruku k revolučnímu dílu přidal alespoň v místech dnešního Baumaxu a Finančního úřadu pro Prahu 4 na Pankráci. Tehdy tam stála zbrojovka Janeček a živelně vyrůstala barikáda. Již za pár chvil se ukázalo, že jde o stejně smrtící činnost jako bojovat proti Němcům se zbraní v ruce. Od krčského hřbitova se přiřítila jednotka ozbrojených německých vojáků a nemilosrdně zahájila palbu do davu. Nezbylo než utíkat.

„Snad moje schopnost, zatím mě věrně provázející, v kritické chvíli možných řešení vybrat ve zlomku vteřiny optimální variantu způsobila, že jsem neprchal pro jistou smrt směrem ke krčské hasičárně, ač pro mne už blízké, ale daleké pro dávku ze samopalů, ale s davem směr Michle, a to těsně podle nějaké prkenné ohrady, která tam tehdy stála, a pozoroval, jak smrt kosí spoluběžce, hlavně z prostředku silnice; šlo řádově o deset lidí, jen jsem si myslel, jak to asi zabolí, když mě to trefí. Netrefilo - a už tu byl spásný roh, v němž se ulice uhýbala mírně vpravo pryč od střelby.“

Zachránilo jej možná i to, že se Němci spokojili s obsazením barikády a nepokračovali v postupu směrem do Michle. Děda spekuluje, zda se nebáli, že by v ulicích mezi domy mohli být zaskočeni ze zálohy, ale kdo ví. On sám si vzápětí vyzkoušel roli polního zdravotníka, ačkoliv jistě nepatřil k povolaným odborníkům. Postřeleným však bylo třeba pomoct, jak se dalo. Když už nebylo, co udělat na místě, obnovil svůj původní záměr dostat se na krčskou hasičskou stanici. Cesta přes Kačerov sice proběhla bez incidentů, ale jistě si každý dovede představit, jak stresující to musel být zážitek. Zvlášť když musel projít na dohled (a hlavně na dostřel) od pivovaru Pragovar, kde sídlila posádka SS, se kterou mezitím dědův otec pomáhal sjednávat kapitulaci, která ale nakonec padla kvůli branické policejní posádce, která se včas nedostavila k dohodnutému převzetí objektu (viz události popsané v příběhu Revolučním vojákem).

Každopádně se děda šťastně dostal až do hasičárny, kde odříznut od Papírníka seniora strávil ve společnosti jeho služebních kolegů noc. Protože na stanici byli také ranění, dostal opět přidělenou roli saniťáka a to včetně pásky s křížem na rukáv. Tak ho zastihly jednotky maršála Schörnera, které na Prahu přitáhly druhý den od Benešova.

„Hned vedle hasičárny, rozestavili dělostřelecké baterie směrem na Janečkovu továrnu a dále na Prahu a zahájili palbu. V té době měli poměrně i dobrou náladu a s námi i vtipkovali, ovšem po svém stylu: Praha je opravdu krásné město, škoda že ho musíme rozbít na kusy, ale co se dá dělat.“

Mladý Alois Papírník zatoužil po domově. A bylo mu vyhověno. Následovala scénka, která, kdyby ji člověk sledoval v teple domova v televizi, mohla být skoro až veselá a rozhodně zcela nehrdinská. Být v kůži mého dědy by asi tehdy nikdo být nechtěl.

„Otevřela se branka potu hasičárny a já vystrčen ven přímo před německé baterie, odstřelující Prahu, ale též odstřelující barikádníky od Janečkárny. Neuvažovav ani vteřinu, mávaje rukou s páskou s červeným křížem a německy psaným občanským průkazem (Kennkarte) a volaje "nicht Schiesen!" (nestřílet) vběhl jsem mezi obsluhu mne nejbližšího děla a schoval se za jeho krytem. Oni si pobaveně uvědomili komičnost situace a se sarkastickým smíchem se ptali, proč mi to vadí, že to střílí naši, tak jsem jim rovněž tak odpověděl, že je mi jedno, která střela je trefí, že nechci žádnou. I zde jsem požádal o dovolení další cesty a vydal se dál, tentokrát už ulicí Hornokrčskou směr Pragovar, který se mi posléze objevil, ale ouha! - v cestě mi bránila již prázdná barikáda z rozstřílených autobusů. Co teď? Jít zpět znamená kulku do těla - tak dopředu. Pane Bože, přede mnou úsek Budějovická ulice lemovaný po celé délce okraji chodníků sedícími vojáky, kteří na mne s udivením, a mnozí pobaveně zírali, co tu jako chci. Tak zase kennkartu v ruce, mávaje rukou s našitým křížem zdravotníka, brebentě všem skupinám své "Nicht schiessen! Ich bin Sanitär!" blížil jsem se krok za krokem k starému železničnímu mostu (jeho kamenný pilíř je dodnes patrný), čekaje tam spásu, a podobně jako včera při útěku do Michle počítající se smrtící kulkou.“

Naštěstí vše dobře dopadlo, děda dospěl zdárně domů a setkal se zde se svými blízkými. Vyhnulo se jim zuřivé a nesmyslné vraždění, které Němci 6. května v Krči rozpoutali v Úsobské, Hornokrčské, ale i jinde. Po mrtvých zbyly pamětní desky, po živých jejich příběhy, které bychom si měli neustále připomínat. A nezapomenout…


S článkem není spojena žádná galerie obrázků.


Komentáře


TOPlist