Stará Krč - Články

Prvním příspěvkem na tomto místě zasvěceném mapování a připomenutí historie městské části Praha-Krč budiž text z pera JUDr. Aloise Papírníka (1925 - 2001), který se v zde v Krči narodil a prožil tu celý svůj bohatý a dlouhý život. Původně mělo jeho dílo, které je datováno k prosinci 1970 (tomu také odpovídá popisovaný stav, který už někdy neodpovídá dnešní realitě), sloužit pouze pro naší inspiraci při psaní vlastních článků. Tomuto účelu může ještě v budoucnu posloužit. Nicméně samo o sobě jde o natolik zajímavou a krásně shrnujicí práci, že stojí za to uveřejnit ji tak, jak leží a běží, celou. Je původní mimo pár drobných stylistických zásahů, oprav viditelných pravopisných chyb (autor se v závěru omlouvá za již horší znalost svého rodného jazyka) a změn některých znaků. Text neoplývá přehnanou délkou, o to lépe se vám však bude číst a nabízí záživné propojení historických faktů a vývoje s osobní zkušeností pisatele. Snad se vám tedy bude líbit a rozhodnete-li se pro přečtení, nebudete toho litovat.

- Alois Sečkár v prosinci 2012

O Krči

Krčská kotlina patří mezi nejstarší obydlená místa naší vlasti a doklady o osídlení pocházejí už z mladší doby kamenné. Není to tak nepochopitelné, uvědomíme-li si, že potok, tvořící osu dnešní Krče, tekl odedávna a poskytoval praobyvatelům kromě ryb a raků i nezbytnou pitnou vodu a při tom nebyl zas tak nebezpečný, jako řeka, at již co do povodní či do možnosti vpádu cizího kmene po této přirozené komunikaci.

Štorch se o Krči zmiňuje na několika místech své knihy "Praha v době přehistorické" a to v těchto souvislostech: nálezy střepin z klikatých rovných čar, zbytků hliněných nádob.  Sám jsem je jako chlapec nalézal v kopci nad zdejší školou směrem k nové požární stanici, bohužel jsem je tehdy neschoval.

Uvádí kulturní jámy v území kolem rybníků za zdejší školou jako doklad neolitické osady spolu a jinými současnými osadami při jiných potocích, např. Botiči či Motolském, zatím co dnešní vnitřní Praha tehdy ještě osídlena nebyla. Cituji z knihy: "...kdybychom sešli do Krče k potoku, najdeme tu v cihelnách, pískovnách a jinde, kde je zem odkryta [Společenská Zahrada, pozn. A.P.] přečetná svědectví o pravěkých sídlištích. V Krči nalezen byl zejména i další tulipánový pohár 14 cm. vysoký, podobný oněm z Troje, projevující ráz kolových staveb? Na dvoře velkostatku [t.j. před dnešním nádražím, pozn. A.P.] byl vykopán žlutohnědý zvoncovitý pohárek, typicky zdobený."

A jiný citát z knihy: "Pan Welz, statkář český, našel r. 1911 při dobývání písku vedle svého statku malé žlutošedé osudí, s nepatrnými prsovitými vypuklinami, typu lužického! Vedle osudí stála větší popelnice, ale zcela rozbita. Asi deset kroků dále nalezen druhý žárový hrob. Byla v něm velká popelnice a malinký lužický okřínek. Na jiném místě vypadla z pískové stěny etážová popelnice, na spodu tuhovaná. Na podzim 1913 našli dělníci při odkopávání písku mísovitou popelnici, v níž byly opálené lidské kůstky a několik velmi primitivně zhotovených bronzových plíšků, měřících asi 1 cm v průměru. Miskovité plíšky byly probity dvěma dírkami, snad to byly knoflíky."

Zde už tedy doklad i o době bronzové. Kniha obsahuje ještě mnoho citací ohledně Krče, ale já raději upozornil na knihu téhož autora, určenou mládeži a to na Osadu Havranů, která opět vyšla v roce 1965 a líčí život a osudy pravěké osady na krčském potoce. Mně, jako chlapci, jí doporučila tehdejší učitelka Rakovčíková, kniha ta mi dala hodně, mé dcerce už také a myslím, že by bavila i jiné.

Domnívám se, že můžeme věřit, že toto osídlení už nikdy nepřestalo a že nový lid, jak se postupně střídal, využíval tato místa tolik se hodící k osídlení.

Přešly věky a ustavil se a upevňoval se český stat. Blízkost Vyšehradu a tím kapituly vyšehradské způsobila, že se území Krče dostalo do sféry ekonomických zájmů této v té době významné instituce a stalo se jejím majetkem. Jí také vděčí za své jméno, neboť už v roku 1222 je uváděna jako Carcium, kteréžto jméno je pouhým latinským tvarem jména Krč, které tehdejší obyvatelé vyslovovali pravděpodobně Karč či Kerč a podobně.

Již tehdy dělila se Krč na Dolní a Horní, kteréžto rozdělení činilo donedávna, kdy se to ještě rozlišovalo, značné potíže. Obě Krče jsou totiž i "nahoře" i "dole" a zásadně platí, že ta část Krče, vinoucí se při "císařské" silnici, čili Budějovické, je Horní, tedy jak u Labuťě, tak na přiklad u Habrovky a zbytek směrem k Braníku je Dolní, počítaje v to i dnešní sídliště Stašek, čili rozdělení je tu východ-západ

Původně obě Krče patřily vyšehradské kapitule. Šlo v podstatě o dvě tvrze, hospodářské budovy a pár chaloupek nevolníků. Tento velkostatkářský systém se udržel a v Krči nikdy nebylo malozemědělství, vždy jen velkostatek a pár domkářů, pokud nebyli deputátníky.

Za zmínku stojí, že již z.r. 1328 se v Krči připomínají višně, to byla tehdy vzácnost. Dnešní obyvatelé ulice Višnové a Pod Višňovkou zajisté netuší, že právě v Krči byly vzpomenuty višně nejdříve v celém království a to již za Jana Lucemburského.

Postupně se dostaly obě Krče do moci různých zámožných pražských měšťanů a sdílely osudy svých pánů. Lid si pány vybrat nemohl, jako ostatně nikde a nikdy a měl při tom dosti smůlu. Tak hned husitské války objevily v Krči spíš reakcionáře než pokrokáře a již r.1420 po bitvě na Vítkově v rámci očisty byla Dolní Krč, jako tvrz probošta pražského spálena samotnou její posádkou, když se nemohla ubránit náporu Husitů. Ti pak dobyli i tvrz Horní Krče, majetek německého kupce Munheima z Celetné ulice, který dodával Zikmundovu vojsku síru a sanytr. V r.1434, ne dlouho před lipanskou tragedií, vypálili opět obě Krče i s okolím Táboři a Sirotci a kteří tímto způsobem chtěli vylákat a donutit k boji Pražany a pány s nimi spojené. Vidouce pak přesilu protivníkovu, odtáhli od Krče směrem východním ke vsi jménem Lipany...

V r.1448 konalo se v Krči vítání papežského legáta Jana Carvayala. Sešlo se mnoho vzácných pánů, kronikář mluví o 500 jezdcích, nepočítaje studenty, bakaláře a mistry a docela už ne kněze a mnichy řemesla i s korouhvemi a konšely se stříbrnými hůlkami. Legáta, jenž přijel na mezku, vedli pod baldachýnem až do Prahy. Jak vidno, pokud jde o zábavu pro davy, nic nového pod sluncem.

V r.1499, nedlouho po objevení Ameriky, koupila Krč tvrz s dvorem, poplužím, lulkami, krčmou, chrastinami, rybníkem, potoky, vrbinami a jiným příslušenstvím obec Nového města Pražského za 700 míšeňských kop. Tak to byl takový pokus o spojení, které se pak uskutečnilo až 1923 vznikem velké Prahy, obec pražská tehdy Krč neudržela a tak se dostala později do držení Karmelitánů od sv. Havla a v r.1795 ji koupil Jan Geyer z Ehrenberku, totiž Krč Dolní. Horní Krč měla osudy jiné. Tu vlastnil staroměstský měšťan Leandr Rüppel, jeden ze 27 popravených českých pánů. Však mu také Horní Krč zabavili a sloužila pak potřebám špitálu sv. Bartoloměje.

Profesor Ruth uvádí ještě jednu historku, hodnou nejen zaznamenání, ale přímo zfilmování. Je to ze staré kroniky z r.1572. Jedná se tam o tom, že na smrt odsuzené zločince posílal císař na galeje do Benátek. Tím se zbavil nedobrých živlů a ještě na tom vydělal. Ale pražskému lidu se to jaksi nelíbilo a tak se stalo ? a nyní cituji dávného kronikáře: "10.Aprolis vedli z Prahy 64 vězně na galeje a tu někde pod Slovany na Novém Městě u pražského špitálu sehnala se nějaká chasa, a odňali ty padouchy všecky Vlachům a z řetězů vytloukli a něco těch Vlachů zamordovali. A předních vůdců jejich něco bylo na kočím [t.zn.že jeli na voze, pozn. A.P.], ti ujeli přece přes Vyšehrad až tam někde za Krč. I honili je, a když jich měli dohoniti, skákali z vozů dolů a do lesa zutíkali a na voze několik set hotových peněz měvše, jim od té lotroviny pražské pobráno."

Profesor Ruth uvádí ještě zajímavou variantu blanické legendy, podle které blanické vojská vyrazí ku Praze. Tu všichni Češi u Krče se shledají, vojsko, sedláci, měšťané i rytíři do nepřítele se dají a mocně Prahu opanujíce nepřátele napořád vražditi budou, že krev od strahovské brány poteče až k mostu.

Přešla doba Temna i ranních červánků a přiblížil se konec minulého století. To už statek v Dolní Krči patřil p. Welzovi - pozůstatkem je dnešní zámeček, nedaleko školy. Podle profesora Rutha, který tehdy (kol r. 1900) psal ze současnosti, je Krč Horní a Dolní příjemná vesnice s vilkami a letními byty Pražanů. Říka dále, že potoku zde říkají "Kněžka" a stěžuje si, že chůze po silnicích přes Pankrác nebo přes Michli je nepříjemná pro prach. Co by říkal nyní, mačkaje se v tramvají a přestupuje na Budějovickém náměstí do přeplněných autobusů?

Já bych ještě připomněl hospodu na Labuti, zaznamenanou už na mapce z doby Marie Terezie, což jsem viděl na vlastní oči. Byla to formanská hospoda a co je zajímavé, že na zmíněné samozřejmě německé mapě je naznačena jako "Labuť" na rozdíl od "Krtsch", kterýžto označený bod byl poněkud vlevo. Je patrno, že to stálo za to tento bod označit. Vždyť to byl motel 18. století. Unavený forman i jeho koně se vyspali a nazítří ráno hurá do Prahy, která už byla nedaleko.

A což když tudy projížděl svérázný Václav IV. na svůj Nový hrad u Kunratic? Nezavítal také někdy do Krče přestrojen za potulného hudce či krajánka, aby zjistil, co si lid myslí? Kdož ví?

Za mého dětství do jedné vilky jezdíval starý pan Masaryk. My děti jsme stáli na místě zvané Skalka a volali a mávali. Starý pán pokynul a vešel do starší vily za svým přítelem Antalem Staškem. Nebyla to ledajaká vila! Pan Stašek se vlastně jmenoval Zeman a bydlil tam s ním jeho syn Ivan Olbracht se svou družkou Helenou Malířovou, sestrou paní Růženy Naskové...

Také není bez zajímavosti, že Ivan Olbracht s Helenou Malířovou chodili do hospody u Papírníků, nedaleko školy, kde je dnes tiskárna a kromě družné zábavy tam psali četná svá díla!

Na místě, kde je dnes sídliště Antala Staška, bylo ještě za mého dětství pole a tam začátkem století dělal letecké produkce pan Kašpar. Byla tam osobně moje maminka jako děvčátko. Letadlo se vzneslo asi do výše pěti metrů a ulétlo tak kus cesty...

V roce 1900 už měla Krč (Dolní a Horní) 2.329 obyvatel, asi devítinu počtu obyvatel tehdejších Nuslí. A přece ještě v roce 1850 měla Krč 665 obyvatel proti 562 obyvatelům Nuslí. Nedá mi to, abych se nevnutil, že kol r.1865 se přistěhoval z Krňan do Krče můj stejnojmenný pradědeček, pozdější mistr ševcovský a konšel Spojených obcí krčských.

O školství v Krči říká publikace "Nusle - Michle - Krč", cituji: "Když začíná vlastní školství v Horní a Dolní Krči, jsou známy tyto obce jako oddělené vsi, kam chodí Pražané na celodenní výlety a kde si začínají pomalu stavět své vily. Ataké prvá krčská škola byla zřízena v obytné vile. V létech padesátých minulého století chodilo přes 80 dětí do Michle. Až roku 1865 se Krč školsky osamostatnila a byla pro ní schválena v září tohoto roku jednotřídní škola. Od dědiců Claudiových byla zakoupena vila za 4.900 zlatých, která stejným nákladem byla upravena na školu. Do této jednotřídky bylo zapsáno 116 žáků!!! Za 7 let již se stává dvojtřídkou, aby se pravidelně po 10 letech rozšiřovala, při čemž třídy jsou přenášeny do soukromních domů."

To je právě ten dům na rohu ulice v Podzámčí a Hornokrčské.

Pokračuji v citaci: "Dodnes stojící škola v Krči, která stále slouží svému účelu, byla jako čtyřtřídka otevřena 3. září 1886 za řídícího učitele Josefa Blažka a postavil ji za 12 tisíc zlatých stavitel Misterka. Za deset let bylo přistavěno scházející křídlo budovy pro pátou třídu a otevřeno roku 1897. také Krč zápasila s nedostatkem místa. Vždyť do čtyřtřídní školy, kterou obohatil již zmíněný učitel Blažek zahradou, bylo přihlášeno 310 žáků. Krč nezůstala nijak šťastná, neboť zanedlouho žáci přes deset let znovu nastupují cestu do nuselské nebo michelské měšťanky, jestliže nechtějí být odkázáni na pět tříd, které jim zatím poskytovala jejich obec."

K tomu mohu dodat osobní vzpomínky. Začal jsem chodit do školy na podzim roku 1931 a to do pavilonu, co je přímo za nynější školičkou a v němž byly dvě první třídy.

Od druhé do paté chodily děti a později tedy i já, do hlavní budovy. Další pavilon přes ulici, co je dnes kuchyň a jídelna, byl tzv. pomocnou školou.

Sám jsem od roku 1936 studoval na reálném gymnasiu v Křemencové ulici, ale mojí bývalí spolužáci chodili tehdy ještě do měšťanky až na Pankrác tzv. staré školy u Paloučku, a to většinou pěšky. Na Kačerov jezdila tramvaj sice od roku 1934, ale musel se platit zvlášť autobus a to ještě podle pásem. Tramvaj číslo 13 na Ryšánku začala jezdit až začátkem roku 1939. teprve nedlouho před koncem první republiky byla otevřena nová měšťanka u Hřbitova, čímž se krčským žáčkům cesta značně zkrátila. Koncem války však byla proměněna v kasárna SS, stejně jako na přiklad dnešní Fruta v Krči.

Z kulturního snažení Krče dlužno uvésti zejména bývalé lesní divadlo, dnes dík nepochopení už v troskách. Kdysi tam putovali stovky Pražanů za dobrou zábavou, já tam viděl na přiklad Blodkovu operu v studni a nikdy nezapomenu na roj skutečných, živých svatojánských mušek (hrálo se totiž večer), který vlétl na scénu.

Ochotnické divadlo kvetlo zejména též v dnes již také zrušeném sále hotelu Klimeš, spolek ten jmenoval se Vlast. Pak pěvecký spolek Dalibor z Horní Krče.

Někdy kolem roku 1935 byla postavena krčská sokolovna, jako děcku mi imponovala plechovka, zazděná do základů, obsahující denní tisk, soudobé peníze apod. Zdalipak tam ještě je?

Končím, čím jsem začal. Po osadě Havranů vystřídalo se mnoho lidu v krčské kotlině. Co zůstalo po neolitickém osídlení, víme. V zemi toho ještě leží dost a dost. Co pak asi zůstane pro nás?

P.S.: Prosím o shovívavost pokud jde o překlepy a chyby vůbec. Já už vyšel dávno ze školy.

Prameny:

E. Štorch: Praha v době přehistorické / G. Voleský 1921

E. Štorch: Osada Havranů / SNDK 1965

Prof. F. Ruth: Kronika královské Prahy a obcí sousedních / 1245 stran, Pavel Körber Praha 1903

Publikace: Nusle - Michle - Krč v minulosti a přítomnosti / Obvodní rada pro Prahu XIV 1948